Evropa má řadu neznámých, málo navštěvovaných oblastí, kde na člověka čekají různá překvapení. Takovým místem je nepochybně i Albánie. Mnozí se o této zemi vyjadřují jako o bílém místě na mapě Evropy, které dokáže šokovat, ale i mile překvapit. První albánský prezident Ahmet Zogu změnil ze dne na den republiku na monarchii a sám se prohlásil za krále Zoga I. O čtyřicet let později zemi vyhlásil tyranský vůdce Enver Hodža za první ateisticko-humanistický stát planety. Jedinou povolenou vírou byly komunistické ideály. Tento malý osamocený stát se opevnil téměř miliony bunkrů a žil v úplné izolaci. Dnes se však situace mění a lidé se zde učí demokracii. I dnes je to ale země, kde prý stále existuje krevní msta a mafie tu funguje naplno.
Bunkry v Albánii
I když je Albánie muslimskou zemí, žije zde i zhruba 30 procent křesťanů. A žijí v harmonii, což dokazují i křesťanské kostely postavené vedle mešit. Albánci jsou vůči jiným náboženstvím tolerantní, jejich ženy dokonce nechodí zahalené. Navzdory izolaci, ve které roky žili, jsou otevření a přátelští.
Země je ještě na cestovní ruch chudá i když je bezpečná. A pro nás zajímavá i mimořádně nízkými cenami. Vždyť kde se bez problémů v čtyřhvězdičkovém hotelu najíte do sytosti za přibližně deset eur? Bohužel, kdo ji objevil, byly megalomanští developeři, kteří část pobřeží znetvořili hotely, které nikdy nedostavěli. Stavební boom však ustal, zůstaly jen ohyzdné polorozpadlé komplexy obrostlé vysokým plevelem. Když Bůh rozdával přírodní krásy, na Albánii nešetřil. Je to země hor, kterou protínají hluboká údolí a klikaté cesty. Když nám recepční v hotelu řekla, že se máme připravit na pětihodinovou jízdu autobusem, připadalo nám to směšné. Vždyť nás čekalo jen přibližně sto kilometrů. Stačilo však pár kilometrů a bylo nám jasné, že měla pravdu. Autobus se vlekl do kopce serpentinami a před námi se otevíraly nádherné pohledy na pobřeží, úžasné rokle, hory, ale i rozestavěné domy, často opuštěné. V těch, kde se bydlí, to vypadá jinak než u nás. Obydlené je například druhé patro a první a přízemí jsou rozestavěné. Na všech nedostavěných obydlích visí oběšené plyšové hračky, které mají na sebe stahovat závist. Po dokončení stavby je sundají se vší zlobou a závistí a slavnostně spálí.
A nenajdete tu důležité místo, které by neneslo jméno jednoho ze dvou národních hrdinů. Jejich sochy také stojí v každém větším městě. Řeč je o mýtickém Skanderbegovi a nositelce Nobelovy ceny za mír matce Tereze.
Moře v Albánii
Na každém kroku mercedes a bunkr
Ten, kdo však do tohoto neobjeveného ráje vydá, dostane ho tato pomalu se probouzející se země svou nádhernou přírodou, mořem a historií. Je to země kontrastů: vedle povozu s oslem zde potkáte luxusní mercedesy, u moderních domů rozpadlé chatrče, z nově vybudované dálnice sjedete během několika sekund na prašnou cestu plnou výmolů.
A po nich se prohánějí mercedesy různého roku výroby. Mnohé z nich mají německé espézetky a jejich majitelé se o ně vzorně starají. Na každém kroku vidět plechové boudy sloužící jako umývárny, v nichž svých oře glanc každý den. Albánci si vůbec potrpí na značky. Říká se, že kdo v Albánii nevlastní Mercedes, není Albánec. Na auto často spoří rodina i několik let, respektive často jeden člen rodiny pracuje v Německu, kde peníze utrácí jen na nutné přežití a ostatní posílá rodině. Podobně jsou na tom i s elektronikou. Za první peníze, které prý Albánec vydělá nebo dostane, si koupí televizor, který má v domě čestné místo.
Co vás v této zemi zaujme na první pohled, jsou všudypřítomné bunkry. Komunistický diktáror Enver Hodža jejich dal postavit v centrech měst, zahradách, na kopcích, mořském pobřeží. Vystavět je dal proto, protože se bál vpádu spojeneckých vojsk. Myslel si, že je bunkry ochrání. Výsledek je však takový, že dnes jen hyzdí krajinu. Vzhledem k jejich množství a tuny betonu využitého na jejich stavbu je obtížné odstranit. Zůstávají tu tak jako připomínka dob minulých. A postavili je skutečně poctivě. Mají kupoli ze železa, betonu a ocelových plátů, stěny jsou hrubé i dva metry.
Zastavení první: Škodra
Moderní, pulzující město, kdysi hlavní město ilyrského státu. V roce 168 před Kristem padlo do rukou Římanů a stalo se důležitým obchodním a vojenským místem. V roce 1040 se ho zmocnili Srbové, později ho okupovali trucovat. Město a jeho okolí je poseto spoustou zajímavostí. V historické části si zachovává charakteristický vzhled úzkých uliček s vysokými kamennými zdmi po obou stranách as velkými branami. Po druhé světové válce bylo přestavěno, dnes zde můžeme vidět i široké ulice a nové obytné budovy v nových čtvrtích.
Skutečná zajímavost se však vypíná nad městem – jedna z největších a nejslavnějších pevností Albánie – Rozafa. Spojuje se s ní však hrůzostrašná pověst. Vypráví o třech bratrech, kteří když se jim stavba nedařila, přísahali, že jako oběť zazdí do hradby prvního člověka, jehož další den potkají. Shodou okolností to byla manželka nejmladšího z nich. Nevzepřela se vůli osudu, jen skromně požádala, aby jí ve zdi nechali malý otvor, kterým by mohla kojit své dítě. Nachází se 130 metrů nad hladinou moře a soutoku řek Drina, Kira a Buna. Dnes jsou z ní jen rozvaliny, je z nich však pěkný výhled do okolí. V areálu jsou i pozůstatky kostela, mohutné hradby, vězení a muzeum s restaurací.
Po Rozafě se vydáváme za další zajímavostí do nedaleké vesnice Mess. Náš cíl, most tyčící a nad říčkou Kirit, který je ukázkou mistrovství osmanských stavitelů. Pochází z druhé poloviny 18. století. Škoda jen, že dlažba původní cesty, kterou kdysi chodili slavné karavany, téměř ústí do obrovského smetiště. Smetí jsou tu všude kolem a hyzdí kromě mostu i nádhernou azurově modrou vodu v řece. Místním Albánkám však ani toto nepřekáží a velké praní dělají v řece. Most postavil v roce 1768 Mehmet Paša Basato a je největším a nejlépe zachovaným tureckým mostem v Albánii. Je dlouhý 108 metrů, 3 metry široký a má 13 asymetrických oblouků.
Zastavení druhé: Po stopách národního hrdiny
Původně se jmenoval Gjergj Kastriot a žil v 15. století. Později byl označován také jako Skënderbeu, Skanderbeg či Skenderbeg. Albánský národní hrdina. Po návratu do Albánie z Istanbulu, kde byl vychováván, sjednotil albánské rody a začal dlouholetý odboj vůči Turkům, který řídil ze svého sídla v Krujë. Do městečka vede příkrá cesta a po několika ostrých zatáčkách se před námi otevírá silueta nedobytného města. Po relativně úzkých, ale dobrých silnicích se dostáváme až pod citadelu. Ve městě je čilý život a první nástraha v podobě orientálního trhu nás značně zdrží. Je těžké odolat obchodníkům a různorodému sortimentu. Najdte zde typické suvenýry s albánskými motivy, ale i krásné šperky, hedvábné šátky a tradiční koberce, které přímo před našima očima tkaly ženy v dřevěných obchůdcích.
Uvnitř pevnosti stojí Skanderbegovo muzeum, které postavili v roce 1982 podle návrhu Hodžové dcery a zetě. Šíří se zde hrdinův kult. K dispozici je průvodce v angličtině, který o svém hrdinovi nadšeně vypráví. Našince však příliš nenadchne, tato část historie je pro nás relativně vzdálená. Blízko nás se tyčí věž, v níž se Albánci ukrývali před krevní pomstou. Vendeta se vztahuje pouze na muže, zabít protivníka je možné pouze od svítání do svítání a je třeba se mu postavit čelem. Věž nemá dveře a dovnitř se leze po žebříku, který za sebou ukrývající se vytáhnou. Okny jim příbuzní podávají potraviny.
Jak by to vypadalo, kdybychom po místě, kde národní hrdina odolával nepřátelům, nenavštívili i místo jeho posledního odpočinku – Lezhë. Svůj věčný sen sní v zřícenině katedrály zasvěcené sv. Mikulášovi, nad kterou je ochranný kamenný baldachýn. Na náhrobním kameni je položena replika jeho přilby a meče, na stěnách kostela visí 25 štítů nesoucích jména a data jeho vítězných bitev.
Zastavení třetí: Tirana
Založil ji v roce 1614 Sulejman Pasha. Město se začalo rozvíjet až v 18. století, ale zůstalo nevýznamné až do jeho prohlášení za hlavní město v roce 1920. Stalo se tak zejména kvůli jeho geografické poloze. Italští plánovači a architekti zde vybudovali hlavní náměstí, široký bulvár, budovy ministerstev, národní banku a radnici. Dnes je Tirana nejen nejlidnatějším městem s více než 800 tisíci obyvateli, ale i důležitým politickým a ekonomickým centrem země. Snem mnoha Albánců je přestěhovat se sem.
Centrum města se podobá modernímu velkoměstu. Náměstí dominuje, jak jinak, socha Skanderberga a hyzdí ho Hodžovo mauzoleum ve tvaru pyramidy. Dal si ho postavit sám Hodža, který v něm chtěl být pohřben ve stylu faraonů. V době stavby něj utratili 70 milionů dolarů.
K dominantám určitě patří mešita Ethem Bey, jejíž výstavba trvala téměř 28 let. Dokončili ji v roce 1821 a je považována za jednu z nejkrásnějších v Albánii, se zajímavou výzdobu uvnitř. Pokochat se jí mohou i návštěvníci. Vedle hlavního vchodu je hrobka zakladatele mešity a jeho manželky. Hned vedle je i 35 metrů vysoká Hodinová věž z roku 1820. Je z ní pěkný výhled, avšak výstup na ni není nic pro klaustrofobika.
V Tiraně je kromě dobře situovaných lidí i množství žebráků. Často jsou to děti, ale i těhotné ženy s malými dětmi. Údajně si mnohé z nich břicho jen vycpává a děti půjčují. Rušný je i obchod. Na ulicích se prodává všechno možné, například i krabička žvýkaček za euro.
Zastavení čtvrté: Po stopách UNESCO
Dech nám vyráží pohled na dva tisíce čtyři let staré město Berat v jižní části centrálního Albánie, známý také jako „město tisíců oken“ či „město červených střech“. Domečky jsou naskládány jeden vedle druhého ve svahu kopce. Jde o starou muslimskou čtvrť s úzkými uličkami.
Pod kopcem stojí několik mešit a na druhé straně řeky je ve stejném stylu postavená křesťanská čtvrť. Město leží na břehu řeky Osum, jen kousek od místa, kde se spojuje s řekou Molisht. Dominantou města je pevnost, známá jako Kalaja, kterou postavili v 13. století. Za její zdmi je několik byzantských kostelů, v některých jsou umístěny vzácné nástěnné malby a ikony. Prvotní osídlení města bylo v oblasti pevnosti, z níž se pak rozšířilo dolů směrem k řece. Současnou podobu získalo město až v 18. a 19. století.
VIDEO: Berat – památka UNESCO
Městem, které by si návštěvník neměl nechat ujít je „kamenné město“ na jihu země – Gjirokastër. Jméno prý dostalo po princezně Argiro, která se i s dítětem zabila skokem z věže, aby se nestala otrokyní Turk . Albánský spisovatel Ismail Kádár napsal, že nikde na světě není místo podobné tomuto. Vždyť je celé z kamene, od ulic až po střechy, které jako kdyby byly pokryty šupinami. Toto město tisíců schodů se skládá ze stovek osmanských věžových domů s typickými střechami pokrytými světlou břidlicí, dřevěnými balkony a vybílenými kamennými zdmi. Městu na strmém úbočí opět dominuje pevnost. Návštěvníkům poskytuje výhled na nejzajímavější části města a blízkého údolí. Pravidelně se zde koná festival folklorního umění z celého Albánie. Ve městě najdete i Etnografické muzeum v domě, kde se narodil komunistický diktátor Hodža. Má čtyři podlaží a všechny jsou zpřístupněny veřejnosti. Místnosti jsou zařízeny tak, jako kdyby se ještě používaly. Město má také zvláštní starý bazar. Obklopují ho dlážděné a strmé uličky, které lemují obchůdky s množstvím suvenýrů, kavárničky a restaurace. Člověk, který však není zvyklý na zdejší jídlo a hygienu, by měl čerstvě upečeným lahůdkám odolat. Vyhne se tak zbytečným žaludečním problémům.
Asi nejvýznamnějším archeologickým nalezištěm je antické město Butrint vybudované na poloostrově Ksamil. Řecký ostrov Korfu je křížem přes moře vzdálený asi 10 kilometrů. Město bylo důležitou zastávkou na obchodních cestách kupců a jedním z hlavních námořních a obchodních center antického světa. Žili zde Řekové, Římané, Byzantinci a Benátčané. Pověst říká, že z hořící Tróje utíkal mýtický zakladatel římského národa Aeneas a přistál v Butrinti. V vstříc mu kráčeli Helenus, syn trojského krále Priama a Andromachi, vdova po Hectorovi, největším bojovníkovi Tróje. A tak spolu vystavěli město, které se mělo podobat zničené Tróji. Tak popsal Butrint římský básník Publius Vergilius Maro v třetí knize svého eposu Aeneis.
Pramen modré oko
Poslední památkou světového kulturního dědictví, kterou jsme viděli, je podzemní pramen Modré oko, ke kterému vede přibližně 20 minut trvající prašná cesta. Avšak námaha stojí za to. Teplota vody je zde přibližně deset stupňů Celsia. Pramen má hloubku přibližně 80 metrů, avšak jak je skutečně hluboký, nikdo neví. Každý, kdo se do něj snaží ponořit prý „vyvrhne“, a tak ho ještě nedokázali změřit. Voda proudící z hloubky vytváří jezírko s odtékající říčkou, do níž se vlévá mnoho dalších pramenů. Podle legendy, na tomto místě lemovaném staletými duby, dvanáctihlavý drak hlídal pramen před vesničany. Následně zde byly prováděny pohanské rituály obětování krásných mladých panen bohem těchto vod. Dnes je tento nádherný přírodní úkaz přístupný nejen turistům, ale i běžným Albáncům. Není to totiž dávno, kdy bylo toto místo dovoleno vidět jen očím stranické elity, která zde lovila ryby.
Chystáte se do Albánie? Zkuste tyto průvodce:
VIDEO: Pramen Modré oko v Albánii
Zdroj obrázků: SXC.hu
