Al Džadída: Za krásou marockého pobřeží



Al Džadída: Za krásou marockého pobřeží 5.00/5 (100.00%) 4 votes

al-dzadidaMarocké město Al Džadída na břehu Atlantského oceánu nepatří k nejznámějším městům království, ale zařazuje se k těm, které dokáží nejvíce překvapit. Staré město ožívá krásnými unikátními uličkami a své stopy zde zanechali i Portugalci.

Al Džadída: malé info

Al-Džadída je přístavní město na atlantském pobřeží Maroka. Patří k stejnojmenné provincii Al-Džadída. Historické opevněné centra města patří od roku 2004 mezi Světová dědictví UNESCO, kam bylo zařazeno jako výjimečný příklad prolnutí marockých a evropských vlivů. Za zvlášť historicky významné budovy je považována cisterna, která byla součástí prvního opevnění vybudovaného Portugalci- „Castelo Mazagao“, postaveném ještě ve stylu portugalských pozdně středověkých pobřežních pevností.
V letech 1502 až 1769 bylo město v držení Portugalců pod jménem Mazagão, poté jej získal marocký sultán Mohammad III. Evakuované portugalské obyvatelstvo bylo z velké části přesídleno do Brazílie.

Život před bránou

Marocké pobřeží Atlantiku je poměrně bohaté na zajímavá místa. Na severu leží bohémský Tanger, jižněji se vyjímá Rabat, Casablanca a kdo se vydá ještě níže, ten narazí na dvojici zajímavých portugalských měst Essaouira a El Džadída. Právě El Džadída se může pochlubit místem, jaké nemá v celé zemi obdoby. Portugalci zde po sobě totiž zanechali fantastickou cisternu pod městem, která se probojovala až do prestižního seznamu kulturního dědictví UNESCO. Siluetu El Džadídy vidno již z dálky. Zátoka s chladnou vodou Atlantiku se zakousne do pískového pobřeží, po kterém se prochází několik lidí a na jejím konci se jakoby z vody vynořuje obraz města ozdobeného vysokým hranatým minaretem. Město dokonale ukrývají roztahané kamenné hradby a shora si ho ohlížejí hluční racci s rozprostřenými křídly. Každé marocké město, i El Džadída, má svou novou čtvrť Ville Novelle a starou čtvrť s názvem Medina. Ta místní se rozlévá až za vysokou branou ozdobenou několika reliéfy. Nová čtvrť je plná lidí a ulice se sbíhají k náměstí a parku, kam všichni velmi rádi chodí odpočívat. Několik obchodníků sem přitáhlo své plachty se zbožím, klasicky nejvíce života je kolem stánků, kde se griluje jídlo. Vůně brochette, kebabu napíchnutého na špejli a grilovaného na dřevěném uhlí podlamuje kolena hladovým břichem a místní si neváhají počkat i půl hodinu, dokud na ně přijde řada. Spěchat někam? Tady v Maroku? Ne ne, čas zde běží jinak, tedy pokud vůbec běží. Mnozí muži mají na sobě oblečenou džalábiju splývající až téměř na kotnících a ženy chodí oděné v barevných kaftanech. Mladí dají spíše na západní módu, a tak zde vzniká zajímavá kulturní směs. Ačkoli je nové město lákavé, vysoké hradby s branami svým neviditelným voláním víří myšlenky natolik, že se člověk musí do staré čtvrti prostě vydat.

Portugalské stopy

Hradby mají odpradávna jakousi auru tajemna, protože se za nimi vždy skrývá svět zcela odlišný od toho, jaký je před nimi. Hlavní brána do města se rozevře a najednou se ve starých čtvrtích Al Džadídy objeví klid připomínající oázu. Občas ho protne projíždějící stará motorka, ale jinak je zde příjemně ticho. Zde postavili Portugalci začátkem 16.století svou pevnost, kterou nazvali Mazagan a žili v ní až do roku 1746, kdy se rozhodli marocké pobřeží opustit. Al Džadída se stala dokonce poslední baštou portugalských obyvatel a když se jejich lodě odrazily od pobřeží, dopluli na opačnou stranu Atlantiku do dnešního brazilského města Amapá. Ačkoliv zde žili něco přes 200 let, zanechali ve starém městě výraznou stopu. Ta se sice později smísila s historií marockých panovníků, ale naštěstí zcela nevymizela. Pár metrů za branou stojí kostel i se svou hranatou zvonicí. Je zamčený a působí opuštěně, ale stále stojí jako vzpomínka na časy dávno minulé. Při toulkách po Al Džadídě člověk narazí až na tři křesťanské svatostánky a dokonce i na místo někdejší synagogy, protože Maroko bylo velmi známé svými židovskými komunitami. Na stěně se už jen vyjímá Davidova hvězda umístěna pod půlměsícem. I ona je uzamčena a vzdoruje času, ale její interiér pomaličku ale jistě pustne. Kdo se však nikam nespěchá, může se poptat místních, kde najde od synagogy klíč a pokud bude mít štěstí, možná natrefí na toho správného člověka. Stará Al Džadída je protkána několika uličkami. Boční jsou tenké, ztrácejí se za nejbližším rohem, ale hlavní ulice vede až do samotného přístavu tam, kde končí kamenné hradby.

Al Džadída znamená Nová

Hlavní ulice zde není jen spojnicí města, ale je nejživější částí celé Al Džadídy, protože právě zde si obchodníci pootvírali své stánky a obchůdky. Turismus už Al Džadídu objevil, ačkoliv ho ještě nevalcuje jako Marrákeš či Fez. I zde však již prodávají pohlednice, suvenýry, magnetky, marocké vlaječky či jiné nepotřebné drobnosti. Několik obchodů nabízí šperky, umělecké předměty, marocké dýky a snad nejkrásnějším obchůdkem je malá galerie nabízející obrazy. Pohyby štětce zachytili staré zdi, hradby, brány, minarety mešit, ale i vlny Atlantiku rozbíjející se o pobřeží či muže v čajovně. Každý vystihuje svým způsobem marockou duši a chlap sedící na ulici dokončuje další z obrazů, který o chvilku vystaví s cenovkou na prodej.

Malé náměstí vybočí z ulice a překvapí krásou svých hradeb a minaretem vysoké mešity. Po odchodu Portugalců se v roce 1769 dostal k moci marocký sultán Mohammed bin Abdalláh a jeho následovník sultán Abd-el Rahmán nechal postavit mešitu, zničit kus starého města a postavit na místo něho nové části. Tak přišla Al Džadída ke svému dnešnímu menu, protože z arabštiny bychom její název přeložili jako nová, tedy Nové město. Minaret mešity vyrůstá přímo z hradby a spíše připomíná věž opevnění než místo, odkud svolávají věřící k modlitbám. Jeho tělo je ošarpané, barva se pomalu odlupuje, ale na špičce je vše dokonalé a nesmí chybět ani reproduktory, které nahradily muezzin. Ten dnes již nemusí měřit cestu na vrchol minaretu, aby se jeho hlas rozléval nad střechami, udělá to za něj technika. To, že minaret vyrůstá z hradeb, není jen zdání, protože jeho věž byla kdysi skutečně součástí staré věže Torre de Rebate, která souvisela s nedalekou cisternou.

Cisterna v Al Džadídě

Cisterna v Al Džadídě

Pohádková cisterna

Domy ve staré Al Džadídě jsou odlišné než v jiných marockých vesnicích a městech. Mají vysoká okna, menší okénka a do ulice dokonce vybíhají balkony ozdobené uměleckým kováním. I z nich je cítit závan portugalské Evropy. Za nenápadným vstupem s tabulkou, že se zde skrývá portugalská cisterna se odkryje největší poklad dnešního města. Pronikavé slunce z ulice se rázem vytratí a dolů do podzemí vede několik ostrých schodů. Chvilku trvá, než si oči zvyknou na přítmí, ale najednou se před nimi zjeví několik hrubých sloupů odrážejících se na tenoučké vodní hladině. Portugalci zde vybudovali sklad zbraní již v roce 1514, tedy jen pár let poté, co přistáli na pobřeží a v průběhu 16.století se prostor proměnil na nezbytnou cisternu. Je obrovská. Každá její strana měří 34 metrů a dohromady by tu člověk napočítal 25 sloupů. Panuje zde ticho, protože nikdo nemluví, ale každý se dívá na krásu kolem sebe. Dno cisterny je pokryto vrstvou vody, a tak se na ní zrcadlí celý strop i se sloupy. Společně vytvářejí pohádkový pohled, který se každým vhozeným kamínkem rozplyne. Na vrchu cisterny je otvor, kterým dovnitř vbíhá hrubý svazek slunečních paprsků. Sloupy už za století chytili zelenou patinu, avšak jen to podtrhuje jejich historickou hodnotu. Kdo viděl známý kultovní film Othello s Orsonem Wellesem v hlavní roli, tomu může přijít interiér cisterny povědomý. Filmaři si do filmu vybrali kousek Al Džadídy jako přitažlivou kulisu.

market-al

Život v Al Džadídě

Život v Al Džadídě je pomalý jako v celém Maroku. Ruch hlavní ulice končí až u hradeb, pod kterými místní postavili přístav. Ženy sedí společně před domem ve stínu a sledují hrající si děti, přičemž mezi sebou rozmlouvají. Schody vedoucí nahoru člověk raz dva zvládne a nabízí se zde příjemná procházka po kamenném hadovi obtáčajúcom se kolem moře. Scházejí se tu mladí a několik kluků poslouchá hudbu tak hlasitě, že se tóny arabských nástrojů rozléhají do pořádné dálky. Ti menší sem vylezli za koupáním. Vyškrábou se bosýma nohama do několikametrové výšky, vylezou si na kamenný výčnělek, kam jsou zvyklí přivazovat lodě a skočí do vody. Plavou v ní plastové lahve, igelitky, ovoce, špína, ale nikomu to nevadí, protože touha utéct před pálícím sluncem je silnější. Jakmile spatří cizince, začnou se předvádět a skáčou do vody salta, přičemž se hned vynoří, aby se ujistili, že je sledujeme. Několik rybářských lodí stojí odstavených na hladině a za nimi se k molu připoutané větší lodě. Několik mužů ještě sedí na palubě a rozmotává sítě. Ráno se půjde na lov, tak je třeba mít všechno stoprocentně připravené. Nahoře na hradbách se příjemně prochází, protože se celá panoráma Al Džadídy otevře jako na dlani. Minaret mešity, střechy domů, zvonice kostela i záblesky moderního města o pár stovek metrů dál. V malém rodinném podniku se rozvoní tradiční marocké jídlo tadžín. Několik jich stojí postavených na grilu, pod kterým jsou rozpálené uhlíky. Stačí si objednat a za pár minut přistane na stole. Pod pokličkou se skrývá dušené kuře, brambory, olivy, zelenina a přikusuje se čerstvý chléb. Ještě doušek tradičního mátového čaje a Maroko se vpíje pod kůži tak silně, že nemůže zůstat jen u jedné návštěvy.

MAPA: Kde leží Al Džadída

 

VIDEO: Projíždíme Al Džadídou

Zdroj obrázků: Wikipedia.org

Líbil se vám náš článek? Sdílejte ho, uděláte nám radost

Zatím žádné komentáře

Zanechat komentář ke článku

Zpráva


Souhlasím
Tato stránka používá „cookies“ k dodávání služeb v souladu s dohodou. Podmínky pro ukládání „cookies“ nebo pro přístup k nim můžete nastavit ve svém prohlížeči. Více informací.