Ankara: Metropole ve stínu Istanbulu

Přestože je Ankara tureckým hlavním městem, nepatří mezi nejnavštěvovanější, protože Turecko v sobě ukrývá drahokam jménem Istanbul. I navzdory svému životu ve stínu Istanbulu dokáže Ankara svými památkami a atmosférou překvapit.

V parku pod Citadelou

Obrovskou rozlohu Ankary si musí všimnout každý, kdo do města přijíždí autobusem. Krajinu rozvlní několik základě průměrných pahorků a všude kolem se rozlévá město bez konce. Dnešní Ankara má něco přes čtyři miliony obyvatel, avšak při prvotním pohledu by jí člověk hádal bez váhání dvojnásobek. Ankara je moderním tureckým městem, kde se mísí vize budoucnosti, kterou do Turků zasel otec národa Atatürk se vzpomínkami na slavnou minulost. Nejen nedávnou, osmanskou, ale najdeme zde roztroušené stopy dokonce i starověkých Římanů.

Centrum v podobě čtvrti Ulus je klasicky rušným místem, kde se křižuje několik hlavních ulic zařezávajících se dále do obytných čtvrtí a stojí na něm prostorné náměstí. Ruch na něm panuje od časného rána, kdy se lidé spěchají do práce, prodavači tisknou své vozíky s čerstvými, voňavými koláči či sezamovými preclíky SIMITIS, mezi nohy se plete čistit bot a do toho všeho se ozývá troubení aut. Zde na náměstí Ulus se Ankara dělí, doprava či doleva by se člověk dostal do moderních čtvrtí, avšak kdo se rozhodne kráčet do mírného svahu, ten poodokryje nejstarší dějiny města. Stačí pár desítek metrů a najednou se část staré Ankary zjeví naproti. Zde na úpatí Citadely stojí stovky malých barevných domků, které jeden vedle druhého vytvářejí velmi příjemnou mozaiku. Mnohé z nich jakoby držely pohromadě jen silou vůle nebo nějakým zázrakem. Vyvolávají pocit, že se každou minutu musí zhroutit, ale budou tu stát ještě roky. Žijí v nich však chudší obyvatelé města a proto se mnoho turistů nezatoulá do úzkých uliček mezi barevné domy.

Přímo pod kamennými hradbami Citadely, které nechal ještě v 9.století postavit byzantský císař Michal II. se rozprostírá jeden z nejoblíbenějších městských parků. Sem chodí místní, pokud si chtějí odpočinout od města, setkat se s rodinou či přáteli a udělat si piknik. I nyní zde dvojice mužů stojí u grilu, odkud se zvedá podmanivá vůně köfte, ženy připravují stůl, nalévají čaj a děti se vyřádí na prolézačkách. Pomezi koruny stromů prosvítá město a také odsud vidět, jak nekontrolovatelně rozevírá svou náruč a odkrajuje ze země kolem. Milovníky historie přitáhne známé Muzeum anatolských civilizací sídlící na konci parku ve starém zrekonstruovaném domě z 15.století. Tolik fascinujících pokladů pod jednou střechou člověk jen tak lehce nenajde.

Úsměv z trhu a minaret nad chrámem

Na prahu starého města se mísí milníky historie s rušnými ulicemi končícími na překrásném tržišti. Turecké tržnice plné ovoce, zeleniny, ryb či oříšků jsou jakoby pohádková místa, kde by se člověk mohl toulat od rána do večera a nenudilo ho to. Lidé zde mají k sobě jaksi blíž a rozdávají kolem sebe úsměvy. Možná to je součást představení, ale spíše je mají Turci v sobě zakořeněné. Rybář vezme své ryby do uličky a přímo zde předvádí jejich čerstvost, zatímco ho lidé obcházejí nebo se zastaví, aby se podívali zblízka. Dřevěné stoly doslova praskají pod tíhou čerstvého ovoce. Broskve jsou tak zralé, že se člověk na ně jen podívá a v ústech cítí jejich příjemnou nasládlou chuť. Meruňky pocházejí z Malatya, ořechy z Yalova, med z Vanu a místy to vypadá jakoby se celé Turecko setkalo přímo na tomto místě. Sem tam se někdo promluví, někteří se dokonce potěší fotce či jen podají ruku na pozdrav. Prostě jiný svět.

Nahoře na náměstí stojí vedle sebe dvě významné Ankarské stavby. Jsou téměř propletené, ale odděluje je od sebe několik století. Nad mešitou se zvedá vysoký, hnědý minaret, ale z některého úhlu vypadá, jakoby stál přímo nad římských chrámem božského císaře Augusta. Chrám je starý téměř dva tisíce let a vznikl za vlády prvního římského císaře. Zachovala se z něj dodnes jedna vysoká stěna a zbytek interiéru, ale i tak se o něm mluví jako o starověkém pokladu. Do kamene zde totiž architekti vytesali Res gestão Divi Augusti, nebo tedy činy božského Augusta, díky kterým víme o císařově životě. Trosky chrámu jsou dnes uzavřeny a opuštěné, čímž jsou v ostrém kontrastu s mešitou Haci Bayram stojící pár metrů vedle. Postavili ji někdy v 15.století a přestože se nezachovalo jméno jejího stavitele, podle kronik víme, že o století později ji rekonstruoval nejslavnější osmanský architekt Mimar Sinan. Každou chvilku někdo vchází dovnitř do mešity či vychází ven. Všichni putují k hrobce světce Haci Bayramov, který založil tajemný dervišským rád. Místní totiž věří, že navštěvou jeho hrobky si přikloní štěstěnu na svou stranu a mnozí se mu přijdou svěřit se svými problémy. Najednou se na náměstí objeví dav lidí a muži nesoucí truhlu. Nebožtík sem přišel na svou poslední cestu a známí i neznámí se s ním loučí. „Allah rahmet eylesin“, tedy „Dej Bůh klid jeho duši“ tiše šeptají vždy, když se Turci ocitnou v bezprostřední blízkosti pohřbu. Sousední náměstí žije dětským smíchem a klidně by se mohlo nazvat Náměstím holubů, protože jsou jich tu stovky.

Chlap s hustými černými vousy a baretu na hlavě prodává krmivo a děti ho kolem sebe rozhazují tak, aby si na ně holubi sesedli a zobali jim z ruky. Schodiště zaplnili muži v čajovně. Na každém schodě je jeden stůl a na něm nechybí pohárky černého čaje. Kromě holubů zde žijí i čápi. Ty si však své hnízdo postavili o pár metrů dál na vrcholu sloupu římského císaře Juliána apoštol. Ten mu postavili obyvatelé římské Ancyrie na počest jeho návštěvy.

Na návštěvě u Atatürka

Přestože je obrovská mešita Kocatepe dominantou města, skutečným symbolem Ankary je Anitkabir, mauzoleum otce tureckého národa Atatürka. Anitkabir leží za centrem města na vyvýšeném pahorku, aby na něj bylo odevšad vidět. Dotváří panorama nejen přes den, ale i v noci, kdy se jeho obrys rozsvítí a nedá na sebe zapomenout. Cesta k tureckému symbolu pozvolna stoupá, až se nakonec ztrácí za zelenými stromy. Zde totiž začíná prostorný areál mauzolea, kam kromě speciálních vozidel nemají auta přístup. Při vstupní prohlídce dokonce třeba odevzdat batoh a až poté je možné vstoupit. Bulvár lemují stromy, květiny a upravené keře až nahoru k náměstí, odkud se zvedá budova mauzolea.

Všechno kolem je jaksi perfektní. Pokud se totiž jedná o Atatürka, všechno musí být perfektní od nejmenších detailů. Růže bílé a červené barvy stojí vedle sebe aby svým vlněním připomínaly tureckou vlajku a aby toho nebylo dost, vysadili tu z květin i tureckou mapu. Přístupovou cestu doplnili o kamenné lvy, kteří v sobě nesou dávnou historii Chetitů, národa, který před staletími obýval zejména oblasti střední Anatolie, tedy dnešního Turecka. Anitkabir není jen mauzoleum největšího z Turků, ale i muzeem ukrytým pod náměstím. Celá stavba i náměstí má nádech pískové barvy a obklopuje ji řada sloupů. Mezi nimi se objevuje Ankara se svými předměstími, ale dokonce i Kocatepe Camii se svými čtyřmi minarety či věž Atakule vysoká 125 metrů. Několik schodů z náměstí vede přímo do mauzolea, před kterým stojí čestná stráž složená z mladých vojáků. Nad jejich hlavami je zlatým písmem zvěčněn prezidentů projev při 10. výročí republiky končící slavnými větami „Ne mutlu türküm diyene“ (Jaké štěstí je být Turkem), které jsou dnes vyryté téměř v každém městě. Prázdnému prostoru dominuje skromný mramorový sarkofág, kam uložili Atatürkovo tělo po jeho smrti v roce 1938. Spočívá pod nim několik čerstvých květů a věnců se stuhami. Turci k němu potichu přijdou, chvilku si postojí a před odjezdem si musí udělat fotografii. Muzeum je věnováno „otci Turků“ a jeho vitríny zaplnily věci osobní potřeby, staré dobové fotografie, dýmky, krabičky na tabák, pera, obleky, slavnostní uniform , meče nebo zlaté dýky.

Ne všechny exponáty se točí kolem osoby Atatürka a pro návštěvníky jsou připraveny i exkurze do turecké historie, zejména do období první světové války. Atatürka cítit téměř v celém západním či středním Turecku, ale až tady si člověk uvědomí jak moc si ho Turci váží. Při odchodu z areálu se dá čestná stráž do pohybu a připraví se další. Výměna stráží přilákala dav lidí a prostorem se ozývá tupé klepání bot a údery pušek o zem. Už stačí jen sjet zpět do města a nedaleko železniční stanice se ztratit v krásném parku Genclik. Posadit se na sklenici čaje a nechat si uležet vzpomínky na Ankaru.

Další zajímavosti v Ankaře

Pokud zavítáte do Ankary, určitě nezapoměňte navštívit Ankarskou pevnost, které místní říkají Hisar. Jedná se o pevnost, jejíž poslední významná přestavba proběhla v 9. století v období Byzantské říše. Z hradeb pevnosti je pěkný výhled na město, zatímco uvnitř pevnosti se nachází malá Turecká vesnice s množstvím obchůdků a restaurací.

Další památkou, která určitě stojí za návštěvu je hrobka Anitkabir. Hrobka patří prvnímu Tureckému prezidentovi, kterým byl Mustafa Kemal Atatürk. Atatürk je i po své smrti mezi Turky velice populární. Udělal toho mnoho pro modernizaci Turecka, zrovnoprávnění žen a další věci, které dopomohly dostat se Turecku tam, kde nyní je.

Pěkný pohled na celou Ankaru poskytuje Atakulská věž. Jedná se o 125 metrů vysokou věž, která se nachází v centru Ankary v městské části zvané Çankaya. Věž je sama o sobě postavená na kopci, takže při dobrém počasí nabízí skutečně velice zajímavou podívanou. V nejvyšším patře je restaurace Sevilla, která se každou hodinu jednou otočí o 360 stupňů. Pod věží se nachází nákupní centrum a několik vnitřních a venkovních restaurací.

VIDEO: Procházka po Ankaře

Zdroj obrázků: SXC.hu

Líbil se vám náš článek? Sdílejte ho, uděláte nám radost