Mínojské období
O mínojském věku dnes víme velmi mnoho a zároveň i velmi málo. První stopy osídlení na Krétě jsou prokázány v neolitu, to znamená v době asi 6000 let př.n.l. Tehdejší rolníci, pravděpodobně přistěhovalci z Malé Asie nebo Afriky, po sobě zanechali důkazy pozoruhodné keramické zručnosti. Asi o čtyři tisíce let později v době předpalácové přináší na ostrov druhá vlna osídlení technické znalosti pro zpracování mědi a bronzu. Asi kolem roku 2000 př.n.l. v období starší doby palácové vzniká mocná kultura, která dokládá své hospodářské úspěchy stavbami palácových komplexů, působivých vil a tajemných kultovních míst. Kréta buduje zaoceánské obchodní vztahy a získává patrně díky velké flotile nadvládu v Egejském moři. Tato epocha končí překvapivě a náhle zničením všech stavebních děl. Vědci dnes vidí příčinu v obrovském zemětřesení. Pro tezi o domnělém přepadu cizími národy se dosud nenašly žádné důkazy.
Jeden z důvodů, které vylučují nepřátelskou invazi, tkví v bezprostředně následující době rozkvětu v mladší době palácové. Tehdy se Kréta stává velmocí. Tato epocha je charakteristická obchodem s dálnými zeměmi, exportem zboží, stavbami obrovských paláců, přírůstkem obyvatelstva na 250000 lidí a obrovským zušlechtěním kultury. Opět se však musela stát katastrofa, neboť nádhera a velkolepost Mínojců znovu brzy skončila.
Někteří vědci zastávají názor, že za to může výbuch sopky na ostrově Santorini. Většina však odmítá přímé spojení mezi zánikem říše a dramatickou přírodní událostí. Stopy mínojské kultury jsou totiž na ostrově doložené i po skončení doby paláců. Spíše se přiklánějí k názoru, že mocná exploze jen zcela vyčerpala už předtím nalomenou sílu mínojského impéria. V době popalácové současně začala plíživá invaze Mykéňanů, národů homérského boje o Tróju, a zpečetila tak s konečnou platností už započaté dílo zkázy.
To vše může znít rozumně, i běh události se může zdát plynulý. Přesto zbývá mnoho otázek a mínojská epocha se jeví jako jedna z nejzáhadnějších v Evropě. I několik málo architektonických pozůstatků promlouvá jednoznačně: dokazuje velkolepou technickou zručnost a vědomosti. Úžasné jsou i tehdejší dimenze: vyrábělo se obrovské množství zboží (v Knossu byly nalezeny zásobní nádoby s kapacitou 78000 litrů), které se dopravovalo do dalekých zemí.
Otázky nemají konce. Jak mocná asi musela být flotila, která tato bohatství střežila? Jak to, že tak zřejmě neagresivní kultura vyráběla a vyvážela zbraně (známé krétské nože), které byly například v Egyptě velice žádané? Jaká životní filosofie se skrývala za okouzlující elegancí a lehkostí, která vyzařuje z několika málo dostupných obrazů? Jak vzniklo přednostní postavení žen, které je možné z těchto obrazů rovněž rozpoznat? Mínojská kultura skrývá ještě mnoho tajemství a vydává je jen váhavě a po kouskách.
Období Řeků a Římanů
V 9. století př.n.l. pronikají na ostrov Dórové. Pro Krétu začíná spíše provinční epocha. Vznikají spolky měst, které se mění a navzájem bojují o nadvládu. Některé z 35 polis (měst) dojdou slávy a uznání, ale jsou stejně na míle vzdálené významu řeckých velmocí jako jsou Athény nebo Sparta. Na ostrově samotném je napodobován životní styl Sparťanů, dokonce se v Řecku tvrdí, že jsou Kréťané nekompromisnější než jejich vzory. Krétští žoldnéři jsou díky vojenským přednostem skutečně velmi žádaní až do doby helénských velmocí. V oblasti práva vzniká příkladné dílo – z té doby totiž pochází známý, do kamene vytesaný zákoník v Górtis. Je to také toto město, které se stává po dobytí Římany provinčním hlavním městem a po návštěvě apoštola Pavla v roce 59 n.l. i centrem křesťanské Kréty.
Byzantská říše a Arabové
S rozdělením říše v roce 395 n.l. se Kréta stává součástí východořímské říše. V následující době není politicky samostatná, ale sdílí osudy byzantské říše. K tomu patří i vzrůstající ohrožení pirátským loďstvem Arabů. Ti se nakonec v roce 856 n.l. zmocní ostrova a stávají se vládci pro příštích 135 let. Pro křesťanské obyvatele nastává doba velké poroby: jsou vykořisťováni, pronásledováni a vražděni. Když v roce 961 generál a pozdější císař Nikefóros Fokas ostrov znovu dobude, začíná pro Krétu epocha netušeného rozkvětu. Kréťané, Janované a přistěhovalci z jiných evropských zemí žijí v pokojné koexistenci, staví se obrovské loďstvo, obchod i řemesla prosperují. Všude vznikají kostely, které jsou vyzdobeny nádhernými freskami. Dobytím Cařihradu křesťanskými křižáky v roce 1204 šťastné období končí: Kréta se stává majetkem Benátské republiky.
Benátská nadvláda
Když se dnes podíváme na Benátkami ovlivněná centra Chanie nebo Réthimnonu, můžeme mít snadno dojem, že noví vládci zřídili na Krétě když ne harmonický, tak alespoň vyrovnaný režim. Tak tomu však není. Benátky vystupují v roli absolutního panovníka, který nutí své poddané k nevolnictví. Následkem je nesmiřitelný krétský odboj probíhající po dvě staletí. Projevuje se nespoutatelná krétská touha po svobodě, která od této doby určuje osud ostrova. Na nepřetržitou řadu povstání, z nichž nejznámější proběhlo pod vedením Alexiose Kallergise, odpovídají Benátčané s veškerou možnou brutalitou. Vylidňují celá pásma země, hlavně ve stále neklidných zemědělských oblastech u Lassithi a Sfakie, vůdci povstání jsou oběšeni nebo sťati. Teprve když se turecké nebezpečí stále zvětšuje a piráti plení pobřeží, benátská nadvláda se umírňuje. Dochází k domluvě s obyvatelstvem ostrova. Po dobytí Cařihradu osmanskými sultány prchá mnoho byzantských intelektuálů a umělců na ostrov a oživují tak kulturní scénu v takovém rozsahu, že je možné hovořit o „krétské renesanci“. Avšak doba italské republiky a tím i plodné mezidobí je pro Krétu nenávratně ztracené. V roce 1645 dobývají Turci Chanii a nakonec po jedenáctiletém obležení i Candii, dnešní Iráklion.
Turecké období
„Divokost krétských janičářů byla známá, žádná jiná řecká provincie otomanské říše netrpěla takovým terorem“, tak začíná kronika z 18. století. To, že na Krétě musí být přítomná turecká elitní jednotka, je příznačné: hlavně v horských oblastech se Kréťané brání všemi jim dostupnými prostředky. Osvobozovací pokusy jsou potlačovány s velikou tvrdostí. Propast mezi Turky žijícími hlavně ve městech a uzavřeně v jednotlivých vesnicích a ostatním obyvatelstvem se prohlubuje i tím, že obě skupiny vyznávají jiné náboženství. Krvavým vrcholem této první epochy je povstání Daskalojánnise ve Sfakii a neuvěřitelně brutální trest, který následoval.
V 19. století probíhají z turecké strany nesmělé pokusy upravit vzájemný poměr. Avšak obyvatelé Kréty reagují – posilněni osvobozením řecké vlasti – se zvýšeným úsilím a snaží se zbavit jha nesvobody. Situace na ostrově je komplikovaná tím, že se v té době nezanedbatelná část obyvatelstva skládá z Turků: v roce 1834 je mezi 108000 obyvateli 27000 muslimů, v roce 1859 z celkového počtu 279000 asi 62000. Proto také dochází mezi oběma skupinami ke zvláště krvavým střetnutím.
V intervalu téměř každých deseti let dochází v 19. století na ostrově k povstání, které je potlačeno a krvavě potrestáno. Ale to Kréťany neodradí od toho, aby to za velkých obětí zkoušeli stále znovu. Světelným signálem pro svět se nakonec stávají události v klášteře Arkádi, když obránci, obležení obrovskou tureckou přesilou, vyhodí sami sebe do povětří. Exploze probudí Evropu. Tehdejší mocnosti už nemohou dále hledět stranou a po obzvláště otřesné občanské válce v roce 1889 konečně přinutí o devět let později tureckou armádu k odchodu.
Novověk
Nejprve získává ostrov status autonomie a je dosazen vysoký komisař – řecký princ Georg -, přitom ale zůstavá pod suverenitou osmanské říše. Rozhodující událost přichází v roce 1906: nová revoluce pod vedením liberálního politika Elefthériose Venizélose, který se čtyři roky poté stává předsedou vlády Řecka, přivodí sjednocení Kréty s vlastí. V letech 1922-23 nastává ještě jednou trvalá změna ve struktuře obyvatelstva. Následkem řecko-turecké války ztrácí řečtí obyvatelé svou tisíc let starou oblast v Malé Asii. 34000 z nich se přistěhuje na Krétu a současně 22000 Turků ostrov opouští. Od té doby Kréta sdílí – jako jedna ze 13 provincií země – osudy řeckého státu.
Palác Knossos a jeho půdorys
Nejznámější krétskou památkou je palác Knossos, který prý býval domovem krále Mínoa a bájného Minotaura – obřího člověka s býčí hlavou. Při pohledu na složitý půdorys se stovkami pokojů a chodeb je snadné pochopit, proč mohl být palác považován za bludiště, k tomu si připočtěte fakt, že pro mínojskou civilizaci byl býk posvátným zvířetem, snadno dojdete k pochopení, jak vznikla nejznámější krétská báj.
Podívejte se na půdorys paláce Knossos níže.
Knossos a Minotaurus – jak to bylo?
Nejznámější legendou, která má kořeny na Krétě je samozřejmě ta o Mínotaurovi. Traduje se, že právě kvůli Mínotaurovi, byl údajně postaven celý labyrint, neboli palác Knossos. Jednoho dne se přihodilo, že Mínoova žena se zamilovala do posvátného býka. Pasifaé se neváhala svěřit se svým trápením všestrannému Daidalovi, který se jí rozhodl pomoci. Sestrojil pro ni dutou krávu potaženou kravskou kůží a tak se zamilovaná Pasifaé mohla nechat býkem obšťastnit. Z tohoto zajímavého spojení vznikl Mínotaurus – stvůra s lidským tělem a býčí hlavu. Protože byl Mínotaurus nebezpečný pro své okolí a nebo možná pro to, aby se Mínos vyhnul skandálu, nechal pro něj postavit labyrint, do kterého byl ukryt. Každých devět let se Mínotaurovi předhazovalo sedm panen a sedm mladíků. Toto byla daň, kterou odváděly Athény Krétě za Mínoova zabitého syna Androgea.
Atéňanům se pochopitelně tento trest nelíbil a jednoho dne se mezi nimi naštěstí našel hrdina, který se s tím rozhodl skoncovat. Jmenoval se Théseus a jako jedna z obětí se vypravil na Krétu s odhodláním strašlivého Mínotaura zabít. Po příjezdu na Krétu se zamiloval do Mínoovi dcery Ariadné, která jeho city opětovala, a proto se mu rozhodla s jeho nelehkým úkolem pomoci. Věnovala mu meč a klubko nití, které po vstupu do labyrintu rozvíjel. Když narazil na Mínotaura, zabil jej kouzelným mečem a díky klubku nití se z labyrintu vymotal. S Ariadné pak z Kréty uprchli. Stala se ovšem menší chybička, a tou bylo, že Théseus při návratu domů nechal na lodi černé plachty, znamení vlastní smrti. Když to z dálky viděl jeho otec, král Aigeus, myslel si, že Théseus je mrtev a vrhl se žalem do moře.Legenda o Minotaurovi jinak
Podle legendy Pásifaé, manželku krétského krále Mínóa svedl bílý býk. Po čase porodila zrůdného syna – člověk s lidským tělem a býčí hlavou. Nazvali jej Mínotauros. Král si nechal od proslulého athénského stavitele a sochaře Daidala vybudovat spletitý Labyrint, do kterého pak nevlastního krvelačného syna uvěznil. Tak ho schoval i před zraky svých poddaných. Nevěrné královně Pásifaé připravil král Mínos rafinovanou a krutou smrt. Mezi Krétou a Athénami vypukla válka poté, co byl na hrách v Athénách zabit syn krále Mínóa – Androgeós. Athény padly a byla na ně uvalena povinnost – každoročně museli posílat na Krétu sedm dívek a sedm chlapců.
Až jednou se k vylosovaným nešťastníkům dobrovolně připojil hrdina Théseus syn athénského krále Aigeaa byl rozhodnut Athény tohoto trestu zbavit. Krétský král ho celkem vlídně přijal, popřál mu štěstí, avšak upozornil ho, že možná Mínotaura zabije, ale sotva se dostane z labyrintu ven. S pomocí bohyně Afrodíté padla Théseovi do oka královská dcera Ariadna a i ona se do něj zamilovala. Tak se stalo, že v předvečer mu dala kouzelný meč a přidala klubko nití, které za sebou bude rozmotávat a tak najde zpáteční cestu. Ráno byly oběti odvedeny k labyrintu, ale dovnitř vstoupil jen Théseus, odvíjel Ariadninu nit a tmavými vlhkými chodbami se dostal až obludě a Mínotaura v těžkém souboji zabil.
Dostal se šťastně ven a byl všemi šťastně vítán. Král mu poděkoval za zabití netvora a zrušil povinnou každoroční oběť. Dál už, ale tolik štěstí neměl. Ariadna chtěla odplout s Théseem, ale noc před odplutím jí ve snu Athéna přikázala ať nikam nejezdí. Místo toho se druhý den stala manželkou boha vína Dionýsa. Théseus se vracel sám a protože nechal na lodi černé plachty, znamení vlastní smrti, jeho čekající otec král Aigeus se žalem vrhl do moře. I sám Théseus po letech kralování a mnohých hrdinských dobrodružství neslavně zahynul a byl svržen do moře jako jeho otec.
To je asi tak ve zkratce celá báje o Mínoraurovi, která je důležitou součástí nejenom kultury Kréty, ale i celého Řecka. Pokud vás toto téma zaujalo, tak vězte, že k historii a mýtům Kréty se ještě samozřejmě vrátíme. Podívejte se níže na zajímavý dokument o Minotaurovi.
VIDEO: První část dokumentu
VIDEO: Druhá část dokumentu
VIDEO: Třetí část dokumentu
Sir Arthur Evans a palác Knossos
Sir Arthur Evans je často nesprávně považován za objevitele paláce v Knossu. „Začátek vykopávek na Knossu, palácového komplexu u Heraklionu na řeckém ostrově Kréta, zkomplikovaly podobné mytologické spekulace, které předcházely i objevení Tróje (Rosen, 2008).“ Fragmenty paláce byly objeveny již amatérským archeologem Minoem Kalokairinosem, jenže turecká vláda vydala příkaz k ukončení vykopávek. „Minos Kalokairions v roce 1878 odkryl základy skladišť plných nádob zvaných pithos“ (Rosen, 2008).
Díky těmto vykopávkám se dostala tato oblast Kréty do pozornosti Schliemanna, který se pokusil odkoupit tuto oblast, ale pro vysokou částku se mu to nepodařilo.
Zde vstupuje do hry Sir Arthur Evans
Evans se dostal na Krétu v roce 1894, kdy se setkal s Minoem Kalokairinosem a navštívil plošinu Kefala. Místo stojí na návrší mezi soutokem dvou potoků a nachází se asi 8 km ve vnitrozemí od Heraklionu na severním pobřeží. Následně na to se pokoušel rozluštit nápisy na pečetních kamenech. Písmo se mu sice nepodařilo rozluštit, ale rozdělil ho do dvou typů – lineární písmo typu A a B. V roce 1895 publikoval své poznatky v Cretan Pictographs and Praet-Phoenician Script.
V témže roce se mu podařilo odkoupit pozemek o rozloze téměř dva hektary na plošině Kefala. Prvotní práce na nalezišti se začaly až na jaře roku 1900 (po vzniku krétského autonomního státu) a v podstatě probíhají dodnes s přestávkami, které zapříčinily světové války.
První na co narazil jen několik centimetrů pod povrchem byly zbytky „trůnního sálu“, jehož stěny sahají do výšky dvou metrů. Byly ozdobeny freskami a na jedné straně je vsazen „trůn“. Zpočátku pracovalo na vykopávkách jen 30 dělníků, ale zanedlouho na to jejich Evans zaměstnával již přes 100. I díky tomu se mu za necelé čtyři roky podařilo odkrýt plochu o rozloze čtyři hektary. Na této rozloze našel místnosti určené pro krále, ale také místnosti určené pro řemeslníky, pro náboženské obřady (Evans našel základy oltáře) a dokonce i rozsáhlé sklady. V nich byly uloženy tzv. pithos s objemem 227 l, což byly hliněné nádoby určené ke skladování obilí, vína, olivového oleje. V paláci se našlo dokonce divadlo. O vybavenosti paláce svědčí i nález koupelny s hliněnou vanou.
Při výkopových pracích zjistil Evans absenci jakéhokoliv opevnění v okolí paláce. Tuto skutečnost obhajoval tím, že Mínojci se prakticky neměli čeho obávat, protože díky silnému loďstvu ovládali značnou část Středomoří.
Hned po zahájení výzkumu mohl Evans s určitostí tvrdit, že to, co tu našel je mnohem staršího původu než Schliemanove nálezy v Mykénách. Na základě výzkumu archeologických vrstev potvrdil, že toto místo bylo trvale osídleno již od roku 7000 př.nl (neolitu) až přibližně do 12. století př.nl.
Obrovská stavba paláce v podobě bludiště mu připomněla mýtus o králi Minovi a Minotaurovi uvězněném v labyrintu. Palác se skládal z více než tisíce propojených místností. Proto civilizaci žijící na tomto ostrově nazval po králi Minoovi. Při dalším výzkumu paláce Evans podle fresek na stěnách zjistil, že tato kultura opravdu uctívala býka.
Po jeho smrti se začalo s kritikou jeho metod a práce na nalezišti. Prvním důvodem byla nedostatečná dokumentace nalezených artefaktů a druhým stavební zásahy do památky. „Evansovo restaurování a rekonstrukční práce jsou nejkontroverznější stránkou jeho práce“ (Rosen, 2008). Oba tyto důvody jsou opodstatněné, ale dají se jednoduše vysvětlit. Arthur Evans a jeho asistent Duncan Mackenzie odpovídaly za 50 až 180 lidí a nemohli dohlížet na každou pracovní skupinu. I zásahy do stavby měly své opodstatnění. Například již zmíněný trůnní sál, jehož schodiště bylo podpíráno dřevěnými sloupy, které se věkem rozpadly, byly nahrazeny betonem, aby se zabránilo rozpadu stěn síně a tím i poškození fresek. Mnohé fresky nechal zrestaurovat, čímž se zachovaly až dodnes, ale jeho umělci jejich často troufale domalovávali. Ale Evans zašel ještě dál. Nechal obnovit mnoho prvků, které se nedochovaly, čímž sice zatraktivnil palác pro návštěvníky, ale ztratila se jeho původní výpovědní hodnota.
I přesto patří sir Arthur Evans k průkopníkům archeologie doby bronzové v oblasti Egejského moře a navždy zůstane známý jako muž, který opět vynesl mínojskou kulturu na světlo světa. „Evansova práce položila základy, na nichž spočívá současné studium minojské civilizace“ (Rosen, 2008).
VIDEO: O Siru Evansovi a Knossosu (anglicky)
MAPA: Kde najdete Knossos
VIDEO: Jak vypadá Knossos
Zdroj obrázku: Wikipedia.org