Do polské Osvětimi jsme přišli za nádherného slunečného rána. Namlouvali jsme si, že aspoň nebude nejstrašnější koncentrační tábor působit tak pochmurně. Mýlili jsme se. Ani 365 slunečných dnů do roka nezažene hrůzu, kterou je i po desetiletích toto místo nasáknuté. Objekt bývalých vojenských kasáren působí velmi úhledně a skutečně vojensky. Umíte si hned představit, jak po pravoúhlých cestách pochodovali vojáci a způsobně se rozcházeli do jednotlivých baráků. Strohé cihlové stavby přímo vyzařují vojenského ducha. Viděli jsme všichni však až příliš mnoho dokumentárních filmů a fotografií o holocaustu, aby už před branou s nápisem Práce osvobozuje romantizujícím obrazy nevytiskly právě záběry z nich. Víte, kam jdete, myslíte si, že víte, co vás tam čeká. Ale nevíte.
Kapela
Hned za branou vás však polije pot. Po pravé straně je místo pro kapelu – vítala nové vězně. Pokud začnete moralizovat nad tím, jak mohli samotní vězni vyhrávat svým spoluvězňům na cestě do pekla, počkejte s tím až po konci prohlídky. A ať vás ani nenapadne svým dětem, které se na umělecké škole trápí na hodinách houslí či flétny, domlouvat, že toto by jim „tehdy možná“ zachránilo život.
Prohlídkovou trasu sice můžete dodržet, ale když se rozhodnete nejprve bezcílně bloudit po táboře a necháte si hlavní bloky nakonec, budete mít lepší představu o tom, co se v Osvětimi dělo.
Ve vedle sebe stojících barácích číslo 4 až 7 jsou hlavní expozice. Nejprve se dozvíte o funkcích tábora, modely vám mají pomoci představit si, jak Židy, Poláky, Romy či politické vězně přiváželi na rampu, jak je třídili, posílali do plynových komor, jak do nich pouštěli Cyklon B, jak vypadaly kremační pece a jak fungovaly. Vše pěkné čisté bílé makety vyrobené snad ze sádry s podrobnými popiskami v polštině a angličtině.
Blok číslo 5
Realita přijde v sousedním bloku číslo 5, který má název Evidence zločinů proti lidskosti. Pokud očekáváte, že tam najdete seznam více než milionu obětí, které v Osvětimi zemřeli, jejich příběhy jako obžalobu nacistů, zapomeňte. Na dvou patrech jsou v jednotlivých místnostech s velikostí větších tříd za sklem uložené osobní věci vězňů. Ne pěkně poskládané ve vitrínách s popiskami komu patřili či ze kterého roku pocházejí. Ne, jsou to obrovské kopy osobních věcí lidí, kteří byli jen čísly, masou, z níž denně po ranní poradě oddělili tisíc či pět tisíc a ty pak odepsali ze seznamu. Tužkou nebo perem. Zůstala po nich obrovská kupa plechových mís, misek, sklenic, nočníků. V další místnosti zase spousta zubních kartáčků, holicích štětek, hřebenů. V další spousta brýlí. Náboženských rouch. Přijde i horší. Dětské oblečení. Krabice od cyklonu B. Hromada protéz – zejména nohou. Přijde ještě horší.
Ve třech největších místnostech se to dá zvládnout opravdu jen se staženým hrdlem. Na mnohé hrůzostrašně působí místnost s vlasy. Haldy vlasů žen, kterým už přece byly nanic. Nacpali je do pytlů a odvezli do továren do Německa, kde z nich utkali látku.
Boty. Vrch z kožených bot. Sešlapané, novější, ženské i mužské. Nejsou napárovány, jsou jen nakupeny. A mezi nimi dětské botičky.
Kufry. Cestovní – kožené, proutěné, tašky plátěné, košíky, některé se jménem majitele a zpáteční adresou. Beznadějná spousta nadějí, kam si sbalili nejnutnější věci před odchodem za prací do Německa. Skončili jako jejich majitelé – na jedné hromadě. Záběry nakupených nahých mrtvých těl s vytetovanými čísly se v mysli prolínají se spoustou kufrů, které kdysi patřily k tělům.
Kremační pece
Další bloky s tématem jako život vězňů či životní podmínky se zdají oproti Bloku 5 přímo banální. Dokud nepřijdete k plynovým komorám a kremační pecím. Jsou malé. Šatna, kam nahnali muže i ženy s dětmi, kde se museli svléknout donaha. Ženy, které se nahé neukázali ani svému muži. „Sprchy“, z nichž však „tekl“ plyn. Zde se začal zbytečný boj o přežití. Po otevření komor nacházely lidí na kupách. Vespod byly děti a ženy, úplně nahoře muži. Ti nejsilnější se po jejich tělech šplhali za posledními zbytky vzduchu.
I pece byly malé. Čtyři v řadě a ke každé vedly kolejnice. Po nich dotlačili kovový válec, který zasunul mrtvá těla do ohně.
A pak si můžete prohlédnout i národní expozice – například tu slovenskou, která je ve společném bloku s českou. A možná objevíte fotografie z vašeho malého města, jak jím pochodují německé jednotky a vaši spoluobčané jim mívají na uvítanou.
Březinka
Tři kilometry od osvětimského tábora, též za humny rodinných domů vesničky Březinka, nacisté postavili nový tábor. Třista příšerných dřevěných baráků, čtyři krematoria a za branou vlastní rampa s nástupištěm. Jednoduše, Osvětim už byla malá.
Dnes je zde jen několik baráků, po ostatních zůstaly jen tyčící se komíny.
Brána, stejně jako v případě Osvětimi, je i zde symbolem tábora. Z každého transportu, který jí prošel, šlo okamžitě na smrt 70 až 75 procent lidí. Rampa s dvěma kolejemi je obrovská a představa, že sem denně přicházelo pět až sedm vlakových souprav plných lidí, se nedá strávit. Stejně jako ta, že v dobytčáku namačkáni jeden na druhém takto cestovali dny a týdny – a to až ze Švédska, Norska, ale i z Řecka.
Přestože je Březinka rozlohou obrovská, pocit stísněnosti je intenzivní. Každým krokem po dřevěných pražcích jakoby jste zašlapávali lidskou důstojnost.
Když navštívíte jeruzalémský památník holocaustu Jad Vašem, odcházíte z něj s pocitem piety a smutku za všech šest milionů obětí. Ten však všechnu hrůzu „jen“ dokumentuje. Osvětim a ostatní nacistické koncentrační tábory jsou místem, kde se ta hrůza konala. A tam si uvědomíte dědictví selhání lidskosti a humanity.
MAPA: Kde najdete Osvětim
VIDEO: Osvětim Zapomenuté důkazy
Zdroj obrázku: Freeimages.com
